Tvorba digitálního příběhu k interaktivnímu zastavení a do videoprůvodce.

Příběhy měly od pradávna svoji funkci. Šířily se jimi informace, vhodné vzorce chování, společenské a kulturní normy. Studenti jazykových věd, či dramatu vám poví, že vyprávění má dějovou linii, která posouvá příběh vpřed a udržuje nás tím v příběhu a linie tématu, která nás naopak různými podtexty a úmysly přivádí do našeho vnitřního světa, kdy se ztotožňujeme s hlavním představitelem, rozpoznáváme v příběhu své vlastní zkušenosti, či trápení a bereme si z výsledku příběhu určitá ponaučení. Čím to je, že dobrý příběh takto funguje? Asi je to tím, že je na jeho strukturu lidský mozek za tisíce let zvyklý, dokáže příběh analyzovat a vzít si z něho to podstatné. Prostě příběh to s námi umí. Proto je škoda, že se příběh tak zřídka dostane i do expozic muzeí, aby propojoval exponáty, prostor a čas do jednoho zážitku. V tomto příspěvku chci na jednom historickém údaji ze Šumavy ukázat, jak se dá využít pro tvorbu experimentu v interaktivní expozici, či přetvořit do příběhu do multimediálního videoprůvodce expozicí.

S rozmachem internetu a digitálních technik již není tvorba příběhů jen doménou literátů či novinářů, protože tito ztratili monopol na informační brány, přes které se jejich příběhy šířili ke čtenářům.

Na webu, sociálních sítích, či youtube dnes může sdílet svůj příběh s posluchači, přáteli, či zákazníky každý.

Co se nemění je obsah, respektive struktura příběhů. Je fascinující, že od Homérových časů je struktura příběhu stejná a když je příběh dobrý, zasáhne nás, osloví, upoutá, takže si ho vyslechneme, přečteme až do konce.

Existuje několik typů příběhů, které se používají podle toho, k jakému účelu má být použit.

Při tvorbě interaktivní expozice jsme věděli, že dobře pojatý příběh motivuje návštěvníka k tomu, aby si informaci z příběhu vyzkoušel, ověřil, zda je příběh pravdivý a po provedení experimentu se mohl k příběhu vrátit, přečíst si ho do konce a zažít tzv. AHA efekt, kdy mu linie tématu zjeví všechny souvislosti, které do sebe jakoby zázračně zapadnou.

Specifickou okolností byl čas, který je návštěvník ochoten strávit se čtením a to, že příběh měl být jen aktivačním nástrojem pro touhu experimentovat.

Proto jsme na místo úvodu hned použili konflikt, napětí či výzvu, která se vymyká našim běžným zvyklostem a znalostem, pracovně jsme ji nazvali „ tajemství“.

Tím mozek (krokodýlí část našeho mozku) zbystřila. A aniž si to uvědomujeme, proběhla v něm tato analýza (vnitřní dialog): „Je to něco nového, co neznám? Je to důležité? Měl bych to vědět?“

Pokud je konflikt dostatečně zajímavý, krokodýlí mozek přepošle informaci do středního mozku, který má za úkol porozumět situaci. Člověk se začne pídit. V této fázi je ochoten i vstřebat nějaké informace. Mapuje okolnosti, fakta o prostředí.
To je příležitost pro tvůrce příběhu, aby návštěvníka seznámil s fakty, která jsou nezbytná pro postup vpřed.

Bývají to pravidla hry, návod na použití přístroje apod.

V našem případě jsme návštěvníka seznamovali s pokusem, co a jak má udělat, aby dosáhl žádaného výsledku.

V případě, že se experiment povedl a skutečně návštěvník dosáhl výsledků, které potvrzovaly, či vyvracely běžné předpoklady, u některých jedinců se začala ozývat vnější (nejmladší) analytický část mozku, která má na starosti kreativitu, konstruktivní přístup.

Ta návštěvníka nutila zjistit, čím to je, že prezentovaný konflikt je jen zdánlivý, že je to pravda? Někteří z nich si příběh na vysouvacích tabulích pod skříňkou dočetli do konce.

Tím je poslání i požadavek na příběh naplněn a návštěvník může přejít k další zajímavosti.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Jiná situace nastává, když nejde o interaktivní expozici, ale na stejném historickém údaji máme v úmyslu návštěvníka expozice seznámit s životem lidí v okolí, o jejich práci, s čím se museli při výkonu svého povolání v dané oblasti potýkat apod.

Toto organizační opatření pro plavení dřeva není samo o sobě příliš zajímavé téma na období dovolené. Tak co s tím, když nechceme, aby venkovská muzea a expozice byla jen o zábavě a věcech veselých, ale aby sdílela Paměť o lidech a krajině?

K zaujetí návštěvníka nám může pomoci právě příběh se svojí dějovou a tematickou linkou.

Jako dějovou linku použijeme stejnou situaci jako v případě výše uvedeného interaktivního zastavení. Pozadím příběhu může být událost, kdy kníže Schwarzenberg dal v roce 1774 za úkol Josefu Rosenauerovi za úkol vyřešit přepravu palivového dřeva do Vídně vodní cestou. Ten úkol splnil a v roce 1790 dostal Jan Schwarzenberg povolení plavit dřevo přes úmoří Schwarzenberským kanálem z jednoho přítoku Studené Vltavy až do rakouské řeky Grosse Muehl, přítoku Dunaje.

Tematickou linií může být úsilí člověka, řešit zdánlivě nepochopitelné věci logicky, díky skvělým znalostem materiálu a přírodních zákonů.
Hrdinou může být mladý lesník, který má na starosti organizaci dopravy palivového dřeva Schwarzenberským kanálem právě v prvním roce spuštění.

Nejde o to zde vyprávět celý příběh, ale naznačit strukturu příběhu.

Jako typ konfliktu se asi nejlépe hodí tradiční konflikt Muž vs. Příroda, kdy jde o vnější konflikt mezi tím co je přírodní tzv. „z hůry dáno“ a tím, co je materiální, vytvořené člověkem.

Typem příběhu bude „Hrdinovo pátrání“, kdy hrdina čelí výzvě a vydá se na cestu tuto výzvu překonat. Určující hnací silou v této struktuře je snaha o dosažení cíle – hmotného i nehmotného.

V prvním roce provozu Schwarzenberského kanálu v roce 1790 se zjistilo, že se při plavbě ztrácí nejcennější bukové a dubové palivové dřevo.

Polena se sice ze skládky u plavební cesty do kanálu vhodily, ale do 44km vzdáleného konce kanálu ústícího na rakouské straně do Grosse Muehl - přítoku Dunaje již nedorazily.

Představme si příběh, že úkolem vyřešit tyto ztráty byl pověřen mladý lesník, absolvent lesnické školy. Prý si položil otázku, proč je ve Vídni bukové a dubové palivové dřevo ceněno více než dřevo smrkové? Uvědomil si, že při spálení vydává buk a dub více tepla, protože je ho při stejném objemu více, má vyšší hustotu.

Ze školy si pamatoval na jistého starořeckého myslitele Archiméda, který si při koupání v lázni všiml, že jeho tělo při ponořování vytlačuje vodu právě o takový objem, jako je objem jeho těla. A od tohoto poznatku bylo už jen krok k celé teorii, kterou využívají všichni stavitelé lodí na světě: „že těleso ponořené do kapaliny je nadnášeno silou, která je rovna hmotnosti vody tělesem vytlačené".

Po sérii experimentů, kdy ponořoval do vody různé druhy dříví, mladý lesník zjistil, že tvrdá dřeva s vysokou hmotností, pokud jsou čerstvě poražena, mají v sobě místo vzduchu tolik vody, že ta v součtu s hmotností vlastního dřeva má vyšší hustotu než voda sama a tudíž taková polena neplavou.

Toto přesně se stalo čerstvým bukovým polenům v plavebním kanálu, takže jim plavci na kanálu začali říkat utopenci.

Na základě bádání tohoto lesníka bylo přijato nařízení, že bukové a dubové dřevo může být plaveno až po celoročním vysychání.

I díky tomuto nařízení se majiteli plavebního kanálu Knížeti Janu Schwarzenbergovi náklady na stavbu kanálu prodejem dřeva do Vídně do 5 let vrátily.

Tweet Pro pokračování se musíte přihlásit