Jak oživit muzejní expozice pro mladé návštěvníky tzv. Digitální domorodce.

My starší, studující ve škole zejména z knih a tištěných materiálů, kritizujeme dnešní mladou generaci, pro kterou je tento druh získávání informací nudný, že jsou povrchní a nic je nebaví. Marc Prensky ve svém článku z roku 2001 navrhuje, že pokud chceme, aby mladé návštěvníky námi prezentovaná problematika (např. prezentace dědictví v muzeu) zajímala, je vhodné použít takové komunikační nástroje, které jsou jim blízké. Nabízím zde zajímavý příklad, jak zajímavě a efektivně propojit moderní interaktivní IT zařízení s obsahem expozice.

V roce 2001 Marc Prensky ve svém článku Digital Natives, Digital Immigrants rozdělil dnešní populaci na ty, kteří se v Digitálním světě narodili jsou:

(Digitální domorodci)

a na ty, kteří do digitálního světa vstoupili, imigrovali jsou

(Digitální imigranti).

Jak se to pozná, vcelku vtipně charakterizoval tak, že my imigranti si text, který jsme napsali na počítači, musíme před jeho opravou vytisknout, protože chyby na papíře vidíme lépe než na monitoru. Přirovnává tuto nedostatečnost k tomu, kdy člověk, jehož mateřským jazykem je např. angličtina má schopnost tvořit v tomto jazyku umístěnu na jiném místě mozku, než ten, který se angličtinu naučil až později.

A stejné je to podle něj s audiovizuálními podněty v televizi, akčními klipy apod. Prostě Digitální domorodci vnímají svět obrazu, videa a digitálních technologií jinak než my, paralelně, sekvenčně (mimochodem všimli jste si, že děti špatně rozeznávají postavy v černobílém filmu?).

Zkrátka mladí lidé mají mozek strukturován jinak. Stejně jako my jsme našim rodičům nebyli schopni vysvětlit (píše Prensky), že se při zapnutém rádiu dokážeme učit.

A stejné je to s informacemi a fakty. Pro naši dobu bylo důležité postupné lineární vstřebávání faktů, zapamatováni si historických dat, či vzorců (protože v době kdy jsme je potřebovali, byly maximálně na „taháku“. Digitální domorodci si tyto informace kdykoliv najdou, protože jsou díky mobilu tzv. online celý den. Ale možná chápou věci ve větších souvislostech.

Cesta, jak komunikovat s „digitálními domorodci“ není o tom, je kritizovat, že u ničeho nevydrží, že se hned nudí, ale pokusit se je učit a vzdělávat je způsobem, jakým to oni chápou a ne tím naším.

Autor článku M. Prensky učil mladé studenty počítačový program CAD tím, že ho propojili s vytvořenou počítačovou strategickou hrou, kde studenti pro získání potřebného nástroje si ho museli v CADu narýsovat. Neučili se lineárně, jako kdysi my, ale nespojitě, odděleně, ale digitální domorodce to bavilo a fungovalo to.

I muzea se snaží propojit počítačové technologie s prezentací, či interpretací daného dědictví. Jsou snahy úspěšné i méně úspěšné.

Např. v Národním zemědělském muzeu si mladý návštěvník může pohrát na počítači s oráním pole traktorem.

Nechci nikoho obtěžovat např. banálními a tematicky nevyhraněnými dotykovými displeji v podlaze, které fungují na principu, kam děti stoupnou, připlují rybičky. Děti to sice baví, ale jinde než v akváriu to k ničemu nebude.

Firma MaKey vyvinula zařízení, které se dá velmi dobře použít pro zaujetí mladých lidí pro téma muzea.

Zařízení umožňuje z čehokoliv vodivého vytvořit tlačítko klávesnice.
Takže při troše úsilí lze propojit expozici s exponáty s doprovodným programem:

- dotykem návštěvníka na vybraný objekt se spustí multimediální prezentace s interpretujícími příběhy,

- dotykem na různé tematicky propojené vodivé předměty (mince numismatické expozice, fločky v ševcovské expozici posledního dne atd.) se mohou spouštět různé aplikace,

- posouvat kurzor, psát písmena na obrazovku,

- děti mohou hádat, které vystavené nářadí se k čemu používalo. Na danou otázku jsou mladí návštěvníci vyzvaní, aby se dotkli správného předmětu.

- nebo mohou dotykem propojovat konkrétní druh živočicha s jeho příběhem (co to je, žije to tam a tam, živí se to tím a tím) nebo s jeho hlasem tím, že se dotknou příslušného modelu, či obrázku.

Tweet Pro pokračování se musíte přihlásit