Jak dlouho budou ještě Vědci trpět syndromem Elvise Presleyho?

Předsedy Akademie věd ČR Profesora Jiřího Drahoše si vážím. Je výborný vědec, bohužel v úvodníku Hospodářských novin Learder’s Voice (HN 31.3.2014) ukázal, jak moc vědci nechápou byznys, pro který mají navrhovat inovace.
Jako příklad domácího technologického lobbingu, který brání vstupu nových inovací na trh, uvedl svoji zkušenost, kdy s vědeckým týmem vyvinuli unikátní (mikrovlnný) způsob vysoušení dokumentů zasažených povodní v roce 2002.

Metodu si patentovali, vyrobili poloprovozní sušárnu, otestovali ji na metrákách knih a pak, jak sám píše „si naivně mysleli, že nabídka účastnit se výběrového řízení v rámci státní zakázky na sušení bude přijata s otevřenou náručí“

Dále si stěžoval, jak jim stávající konkurence v oblasti sušárenských technologií bránila a jaké metody volila, aby jim zabránila vstupu na trh. Hned je nazval dnes tolik populárním slovem lobbing.

Vždycky jsem vnímal, že vědci žijí ve skleníku a že každý vědec, aby něco ve svém oboru dokázal, musí být trochu zahleděný do sebe.

Ale toto je klasický případ podnikatele se syndromem Elvise Presleyho.

Co se podle Leader’s Voice všech akademiků mělo stát?

• Měly firmy zavřít krám, propustit své zaměstnance?
• Zrušit dodavatelské smlouvy, zaplatit smluvní pokuty? Anebo měly zaplatit licenční poplatky včetně nákladů na vývoj a možná i zkušební vysušení metráků knih?

Co měl dělat zákazník, v tomto případě stát?
Bez ohledu na cenu mikrovlnné sušárny bez ověřeného záručního servisu a dalších doplňkových služeb, měl padnout na zadek a zaplatit cokoliv si vědci přejí? Vždyť nejdůležitější je přece co "nejrychleji překonat následky povodní" = rychle vysoušet.

Metoda Promyšleného podnikání jasně říká, že v dnešní marketingové době je vyvinutý produkt pro úspěšný podnik až to poslední.

1. nejprve je třeba se podívat na druh oboru (průmyslu), jestli je mladý přijímající novinky, nebo je umírající se spoustou bariér, standardů a regulací.
2. poté je třeba analyzovat podle Porterových 5ti konkurenčních sil, jaká je rivalita mezi firmami, jaká je zákaznická a dodavatelská síla v tomto oboru a jak je náročné pro nový startup vstoupit na trh.

Když to všechno začínající podnikatel zváží a vyjde mu, že má šanci uspět, začne zjišťovat Reálné potřeby na trhu. Zda jsou zákazníci skutečně nespokojeni se stávající nabídkou konvenčního sušení.

Pak na základě patentu a prototypu vypočítá cenu, za kterou je schopen výrobek na trh dodávat. Zeptá se zákazníků, za kolik by byli ochotni toto nové navrhované řešení koupit. A pokud se názor zákazníků střetne s vykalkulovanou hodnotou (tržní cena zahrnuje veškeré náklady, zisk, marži obchodníků) teprve potom se vstupuje s výrobkem na trh.

Ale o tomto procesu se obávám, že vědci ani experti na transfer technologií, na které se předseda Akademie věd ČR ve svém článku odvolává, ani netuší.

V politické ekonomii v 80. letech jsme se jako důkaz prohnilosti kapitalistického systému učili, že Japonci již mají několik let v trezoru patent na ploché obrazovky, ale schválně stále vyrábí ty zaoblené.

Radek Novotný